HRNEČKU VAŘ

Hrnečku vař

skřítečku pař

povídali, že mu hráli a taktiku nevyhráli

o pravdivou divu, o praktickou tolik stáli

sabotáž nezdárně už zase zamotáš

odtrhneš si doma způsobnej kalendář

slečna v noci: tango v mé moci

roztančí i skálopevně přesvědčenou tvář

svědectví v roli herectví

herectví v úloze znalectví

znalecky po ní zavzdycháš

ve 2:46 v noci zapátráš

po lunetě svého přání

kde je Mia? Hm, to nemám zdání

vyvolená pro van Gogha

vyvolená pro vyšší cíl

jak se má kreslit k potěše oka

jak se má snažit k potěše víl

rozmete vyčichlou prašivku, z opilecké náchylnosti „prašivinu“

je soudná a mlsně drsně nepije, pofidérní schytají na revanš destruktivní kocovinu

zřejmě tucty bručounů upíjeli moře absintu

že vidí plno postav a nikde žádnou pointu

rozmete každou nepolepšitelnou bídu

tíhne se mnou k přírodní bázi k epoše klidu

jakej používá ráda Mia hrneček?

určitě ne žádnej otřískanej a partyovej

co užíval už dědeček Horníček

nebude mít zbrusu novej ani účelovej

zavolá si Mia přítele na kobereček?

když je Mia vyvolená

když je i Mia zamluvená

jestli udělá novou snovou korekturu

těším se na její klavírní partituru

já chybuji u mnoha zápletek

ale představy mívám jasné

nadělit ve prospěch Mia užitek

vyhnat prohnilé sestavy představy nehorázné

rozmeteme prašivku červivou marnivou

ale nikdy rašící sen, to beze všech pochyb

třeba má slabost pro rytíře, rek je zápas, pohyb

na cívce v plátnu kin posílen, vyvíjen extra sen

včelí polibek ber jako svůj včelí kompliment

protože „Krásný příběh“ čeká na happy end

http://www.youtube.com/watch?v=eI-wL0nvtyM

oh yeah 

Neviděl někdo z vás ten film Krásný příběh? Režíruje ho pojem mezi filmaři, Claude Lelouch. Je o polibcích vášně právě včelám, právě na základce, právě vyjádření poděkování včelkám... Včelky roznášeli do přírody nektar dobroty od Ježíše Krista, včelky jsou tím důležitým připomenutím krále postav, tedy INRIho jako iris.

VINCENT VAN GOGH

(☼  30.3.1853 Groot-Zundert    ♂ 29.7.1890 Auvers-Sur-Oise)

„I když se neprosadím, chtěl bych věřit, že bude někdo další pokračovat v tom, co jsem započal. Ne bezprostředně, ale že člověk nezůstane jen sám ve víře v opravdovost.“ Tak pravil Vincent van Gogh

Žhavé letní sluníčko spaluje nemilosrdně žíznivou zemi a od jihu začal ke všemu fičet neúprosný strýc mistral, který zde v Provence dokáže dohnat lidi až na pokraj šílenosti. Po prašné polní cestě kráčí hbitými kroky muž. Konečně se zastavuje, snímá z ramene malířský stojan a za chvíli přičinlivě pokrývá plátno barvami. Maluje svižně, aby vůbec zachytil prchavý okamžik: pole s hroudami jalové země a nad nimi žluté nebe. Co na tom, že nebe nad ním je blankytné, v jeho horkem a větrem vyschlé či mírně provětralé mozkovně se obloha proměnila ve žhnoucí výheň a hnědá země v koberec protkaný fialovým útkem. Pozdravení z Provence nekončí ani lebedící nadílkou levandulí v širokánské záplavě lánů.

Konečně je plátno pokryto pestrou směsicí barev a jeho tvůrce se vydává na mnohakilometrovou štreku do městečka. Nikdo ho nezdraví, nikdo se za ním se známkou zájmu (jak je?) ani neohlédne. Místní usedlíci mu přezdívají „zrzoun, cvok a drzoun“, aniž vědí, jak jsou vlastně nedaleko od pravdy. Ani malíř netuší, že první záchvat psychické zátěže už na sebe nedá dlouho čekat. Večer padne na lůžko a brzy ráno opět vyráží do polí, aby se štětcem v ruce prožíval chvíle vzrúůúúša a okouzlení, které se u něho dostávají až na samý okraj únosnosti.

Tak tu žije den co den, týden za týdnem a po dlouhé měsíce Vincent van Gogh, na pokraji bídy, bez lásky a bez domova, všemi kritizovaný a zesměšněný. Už ho pomalu opouští slastná touha po úspěchu, jen jakási vnitřní naléhavost ho vede neustále vpřed. Nezbývá mu nic než tvořit z osobního zalíbení ke krajině, která je vrchovatou bujnou vegetací v porovnání s dneškem, k motivu spřádaném z bujných představ a v režii bujné fantazie, elegantní prozíravosti, až k barvám samotným.

NA CESTĚ K TVŮRČÍ NESMRTELNOSTI

Jako čtrnáctiletý vytrvalec opustil Vincent van Gogh rodiče. Jeho první cesta vedla do pobočky proslulé Goupilovy firmy v Haagu, kde mu strejda našel klidné místo v ústraní. Van Goghové platili po celé generace buďto za kalvínské pastory, nebo v lepším případě za obchodníky s obrazy. Nikdo z příbuzných však tehdy nemohl tušit, že tenhle chlapec, jenž dělá první nesmělé krůčky v tajuplném a nepoznaném světě umění, bude jednou představovat velkou osobnost světového malířství.

Ze všech nejméně to však tušil Vincent. Snažil se každému ve všem vyhovět a za čas se vypracoval na zdatného obchodního příručího. Za odměnu byl přeložen do galerie v Londýně. Tam začala jeho strastiplná, ale zároveň triumfální epocha. Bylo mu jedenadvacet let, když se poprvé v životě s jemu tak vlastní prudkostí bouřlivě zamiloval do ženské skvostné mladistvosti. Netušil, že dívka je již dávno zasnoubena, a její odmítnutí v něm zanechalo následky s prohloubenou depkou. Práce v galerii ho rázem přestala bavit a dostavil se následek: okamžité propuštění.

Události, které na něho dolehly v krátkém časovém sledu, jako by předznamenaly celý jeho život. Cosi ho bude neustále kibicovat z jednoho koutu jinam, nikde nenajde skutečnou oázu klidu, uznání ani lásku, která by byla s to citově vyčerpaného lačného člověka uspokojovat. Hledal útěchu v Bibli a rozhodl se šířit myšlenky evangelia mezi chudinou. Opustil navždy Anglii, aby se vydal na duchovní dráhu.

Odjel do Borinage v Belgii a kázal tam horníkům, jejich permoníkům a naslouchajícímu Horníčkovi. V nezměrné bídě a nepolevující krizi však byla přijímána taková slova evangelia s nevděčným výsměchem, nicméně Vincent je hodlal přetvářet ve skutky. Proto žil úmyslně ve stejné nuzotě jako horníci, rozdal všechno, co měl, ba i o vlastní postel se podělil. Jeho misionářskou pověst však nadřízení pobožní považovali za přísně nedůstojnou, tudíž zase už ztratil nedávno svěřené místo pod sluncem.

Van Gogh pilně makal na charakteristickém projevu a nesporně s mnoha pokroky, okolí je však odmítalo uznat za projevy umění. Většinou ztvárňoval vesnické kolority, které se tehdy považovaly za nedůstojné umění – pokud nebyly vylepšeny idealizací. Maloval žence, ovčáky, tkalce, kreslil, jak cítil. Hrubost, kterou mu vytýkali, byla výrazem jeho osobnosti, v drsoňské opravdovosti byla největší síla jeho myšlenek proměněných na kresby.

V době svého malířského hledání prožil svoji druhou nešťastnou lásku. Zamiloval se do sestřenice Kay. Puritánská rodina svatoušků van Goghů byla tímto počinem rozhořčena. Za poslední peníze od Thea si koupil jízdenku a pronásledoval Kay až do jejího příbytku, jehož zdi se staly svědky strašidelné scény. Vincent vztáhl pracky nad hořící svíci a žadonil, aby směl alespoň tak dlouho vést dialog s Kay, jak dlouho udrží své prsty v plameni. Kůže se začala škvařit, když se zděšený strejda vzpamatoval a navěky vykázal Vincenta z domu.

Vincentova vycházející hvězda malíře, kterou však nikdo další nevnímal, ho doprovázela na jeho pouti v Haagu. Po milostném ztroskotání u Kay začal žít s lehkou holkou Christinou. Dělil se s ní o své nic a bláhově se pokoušel vydolovat z morálně vetché šlapky jakousi morální nápravu se svým neškodně zamýšleným amorem. I toto gesto mu však přineslo víc bolu než užitku. Nebyla to skvělá šlapka, byla to jen darmošlapka.

V Haagu začal s olejomalbou. Toulal se s paletou po ulicích, po břehu moře jako Mia, maloval ve větru, mlze, bouřích a plátna si často přinášel pocákaná od písku a vlhká od slané vody. Byl jedním z nejchudších v Holandsku, kteří kdy vzali štětec do ruky. Byl na tom často hůř než modely ubožáků, které tak rád portrétoval. Však jim často zůstal viset sekeru za občerstvení. Byl často hladový, ale také často šťastný.   

Po roce Haag opustil a vrátil se jako vychrtlá troska domů do Brabantu, kde vytvořil svou první kompozici – slavné Jedlíky brambor. V přísném životě sedláků zachycených na tomto plátně nacházel jedinou pravdivou a trvalou skutečnost, ztvárnil to, co v pomíjivosti času ani náhodou nepomíjí. Pobyt v Brabantu byl jeho nejplodnějším holandským obdobím. Vincent však i doma platil za podivína a místní farář dokonce nabádal své ovečky, že stát Vincentovi modelem je pro ně zakázáno. Žena, se kterou se tam v intimně laděných móresech citově sblížil, se pokusila o sebevraždu; když mu odešel otec na věčnost, opustil ten šedivý Brabant nadobro.

Opět prchá před svým nepřejícným údělem vlka samotáře. Jeho kroky míří do Paříže, kam ho pozval Theo. Mladá impresionistická garda avantgarda, která se marně hlásila o přízeň publika – tři a půl tisíce Pařížanů se na jejich první přehlídce nezakrytě chechtalo té hromádce mazanic – přijala Vincenta velkomyslně. Mohl za to vděčit především svému bráškovi, oblíbenému znalci a obchodníkovi s uměleckými předměty, který impresionisty dotoval ze svého. V té době to byla náklonnost značně risky business. O osudech umělců se rozhodovalo na pařížském Salónu krásy a tamní porota ovládaná konzervativními kreaturami asketů tomuto novému trendu rozhodně nepřála dlouhého trvání.

Vincent, velice vnímavý samotář, měl najednou mezi malíři plno kamarádíčků, poznal se s Gauguinem, Signakem, Pissarrem a byl nadšen jejich jedinečným světem barev Painted World of Muse. Pod jejich vlivem rozjasnil svou paletu, jeho plátna ztrácela symbolický charakter. Nikdy však nepřevzal jejich uměleckou metodu. Jako oni byl i on dobrodruh okouzlen světlem, ale tlumočil je světu jedině osobitými prostředky. Pro svou vznětlivou povahu, záchvaty nevole vyvolané patrně i větší dávkou absintu, který se stal Vincentovým oblíbeným pitím, začínal narážet i tam na barikády nepochopení. Toužil po opravdovosti v lásce a přátelství, ale obojího se mu dostávalo jen zřídkakdy a pramálo. I plamen bratrství, který v něm planul, byl přehnaně silný, vzbuzoval často odpor a obavy spíš než potřebnou náklonnost. Sám Theo uvádí na pravou míru: „Můj domácí život je nesnesitelný, nikdo ke mně nepřichází, protože každá návštěva končí roztržkou. Slova jsou v této domácnosti svědky sváru a nepochopení, přitom jsou to jen slova, kdo je pramen sváru a nepochopení. Jako by v něm dřímaly dvě osoby najednou: jedna zázračně nadaná, jemná a něžná, druhá zázračně prudká pro vlastní intuici, rozuměj: nikdy ne zamrzlá.“

Život v takovém prostředí se stal pro Vincenta neúnosným, cítil, že pro svoji činnost potřebuje pocítit oázu, balzám klidu s doteky přírody. Paříž byla jeho školou, ale nemohl věčně zůstat jako dítě potloukající se ve škole. Musel se vypravit někam, kde mohl najít zářivější a jasnější světlo, a tak se tento seveřan s oblibou v Japonské škole vrcholného výtvarného umění vydal vlakem na zkušenou na jih do Provence.

SLUNCE ZAŽEHLO JEHO PALETU KRÁSY

Když Vincent vystupoval na nádraží v Arles, udeřilo ho do očí prudké slunce. Sotva se ubytoval v hostinci, vrhl se nadšeně do práce a v zanícení strávil dlouhé hodiny před plátnem.

V Arles se vyhranil jeho styl založený na výrazové síle barvy. S podivuhodnou rychlostí zde vznikal jeden skvost za druhým: kvetoucí sady, výjevy z městského parku, krajiny z okolí Arles a figurální malby.

Tady se beze zbytku zřekl impresionistického způsobu malby. Uchvátila ho citrónová žluť a pruská modř, rozehrál symfonii čistých barev, které naplňovaly obrazy světlem. Právě na sérii slunečnic, jež vytvořil pro výzdobu svého domu, je patrné, jak zvládl světlo. Žluté tóny těchto květů, ostře vystupující z modrého pozadí, jsou jakoby samy světelným zdrojem.

Úžasné pracovní úsilí, hlad, nejistota, finanční starosti a absint – ten zelený jed – ho pomalu a jistě ubíjely.

Těžce na něho doléhala i samota. Vše by bylo snazší, kdyby měl po svém boku někoho, na koho by se mohl spoléhat, svěřit se mu s nejistotami i s novými nenadálými nápady.

Musel vyvinout velké úsilí, aby se mu podařilo přesvědčit pana Gauguina, o jehož přátelství tolik jevil zájem, než za ním přijel. Byl to však jen další z Vincentových intuitivních nešikovných manévrů. Vztah těchto dvou malířských veličin byl jeden z nejtrýznivějších, jaké van Gogh prožil. Spory a hádky nabývaly na intenzitě. O své nejdrastičtější podobizně, jak Vincenta vidí a maluje Gauguin, Vincent nešťastně poznamenal: „To jsem opravdu já, ale jako bych byl šílený.“ Proroctví obsažené v tomto obraze se naplnilo hned v krátké době.

Po jedné prudké rozepři vychrstl Vincent svému příteli sklenku absintu do tváře a vrhl se na něho s břitvou. Tragické vylíčení této scény známe pouze v Gauguinově verzi – uveřejnil je až po patnácti letech – aby se v něm pokusil ospravedlnit svou vinu na Vincentově hněvu. Dnes můžeme jen těžko soudit, kdo byl kdo a kdo byl větší průserář. Fakt je, že si Vincent ještě té noci uřízl břitvou ucho a odnesl je zabalené v papíru do veřejného hanbince, aby je předali jedné nic netušící prostitutce. Načež v roce 1989 The Beastie Boys na albu „Paul´s Boutique“ (náhodnost s Paulem Gauguinem je čistě nevinná náhoda, nepřiměřená, out of control, v baladické epopeji „Hey Ladies“ znázorňující názorové rozepře se sexuálně kyprými děvčaty a členy spolku Beastie Boys, dávají zavzpomínat na velkého umělce Vincenta ironickými slovy: „Má zlatej zub, víš, že je dáma značka hardcore / ukáže ti krásné chvíle a pak ti ukáže dveře / rozešel jsi se s holkou, skončilo to slzavým údolíčkem / Vincent Van Gogh a pošli dál to ucho / šlapka jedna, volám jí o půlnoci, když mám upito / telefonní budka na rohu je orosena a to páchne / řekla, ale nekecej mi, já jsem byla sama zlatíčko, ten, co mi samotné scházel / frknul jsem po ní tamten šmejd do okna, protože víš, že mě vyprudila…”) Beastie Boys platili donedávna za troje rapové komické křiklouny s talentem ne nepodobným tvrdošíjné povaze člověka van Gogha, který se nechal tak snadno vyprovokovat, přitom duše těchto lidí zůstávají i dál značně koncentrované…

UZNÁN GÉNIEM AŽ PO SMRTI

Následující rok strávil v sanatoriu pro duševně nevyrovnané jedince v Saint-Remy. Byl nyní zcela odkázán na bratrovu péči o dobrý průběh všech možných existenčních hodnot. Ten ho ostatně stále finančně podporoval, byl ten nejlepší kritik jeho obrazů a vedl s ním obsáhlou korespondenci, která se stala pomalu stejně slavnou jako malířův výtvarný odkaz. 

Vincent sice stále ještě maloval, ale už jen sporadicky mezi záchvaty beznaděje, které se začaly vyskytovat s děsivou pravidelností. Obrazy dostaly nový rytmus, jenž vyvěral z narušenosti pošramoceného pohledu na svět u van Goghovy psychiky. Motivy představovaly pouze jen impuls pro jeho vzrušenou vizi, a tak stromy na jeho plátnech nabývají formu šlehajících plamenů a na obzoru se vzdouvá pohoří jako rozbouřené moře.

Poslední útočiště tohoto velikého Holanďana bylo Auvres nedaleko od Paříže. Zde pokračoval v léčení pod vedením doktora Gacheta. Bylo tomu právě deset let, co u Vincenta vybuchl proud tvůrčí energie, ale teď cítil, že spěje k úbytku sil.

Maloval dál, ale znamenalo to už jen sílu zvyku – radost z malování byla tatam. Den ze dne prožíval v obavách z budoucnosti a z dalšího bolestivého záchvatu. Poslední obraz, který namaloval, byli Havrani nad obilným polem. Černí ptáci se jako temná předzvěst smrti vznášejí morbidně nad lány dozrávajících klasů obilí, které tak rád zvěčňoval pro potěchu duše.

Koupil si revolver a na poli se pokusil o sebevraždu. Nepodařilo se mu však zacílit srdce a střela mu uvízla v boku. Dopotácel se ještě do podnájmu, ale protože kulka nešla vyoperovat na poměry 19. století, zemřel za několik hodin v náručí milovaného bratra. Bylo mu pouhých třicet sedm let.

Touha, aby se jeho umění dočkalo opravdového uznání, se mu nikdy nesplnila. Za svůj život prodal jediný obraz – i to je občas zpochybňováno mnohými „zasvěcenci“ na scéně – a vyšla o něm jediná příznivě nakloněná kritika. Za jeho rakví na hřbitově v Avers-sur-Oise kráčela jen hrstka přátel. Dnes se tomuto nešťastnému géniovi obdivují a klaní se zatajeným dechem milióny lidí celého světa a nejednomu z nás u jeho vybídek pro tvorbu padá čelist.

Jarní ideální mix, pod lipami Jirka a kde bude Mia?

Máš ráda vůni lípy a jak chutná lotos

máš chuť stát se parádnice a vyvoláváš fotos

v komůrce šera vyloupla se jarní alegorie vlivu

šeříky vládnou pro barvy a Ty odoláš negativu

láskou nevloudí se chybička úctou Tvojí záře

miliónová holka je výhoda odvážného samotáře

dva gramy hříchu věř mi mrňavá belgická pralinka

dva šťastné konce v moderním designu novinka

Kaplický měl zvítězit s přehledem v buřince nad Prahou

veliký tvůrce, demokracii staví nejsnáze představou

co jsou lidi schopní, co postaví, co uchrání logika

nejvyššího prolhanýho šmejda zazdí ledová magika

objev ♥ v labyrintu Světa a v centru svojí krabice

čím se naplní estetika Volno-myšlenkové tradice?

stará struktura předvádí výhru zanedbaných momentů

chceme zůstat nejmenší lovci pokladů a talentů?

ne, jako správná účetní mého účetního srdce

počítá „dal“ s „má dáti“ šance ruku v ruce

dobrá republika s dobrou vidinou dobré sny a činy

snad se někde vyskytnou zas vyhlídky svižné omladiny?

Z nenávistné oferty skřehotá jen ošidná lež

totálně mě pokouřila, pobouřila, pokořila mě jak Berlínská věž

prej se nekoná s ní 6 a 9 ani v nejbujnějším pořadí

já bych se jí ujal a zabavil ji v útulném stromořadí

kuňká jako rosnička za úplňku měsíce

básnické střevo leští jak nebásnické střevíce

není pozitivní čidlo unter den linden, Pod lipami

není moc přítulná, když megačoud čoudí mega-cíga-ret-a-my a mi a Mia

Mia není ani mistryně pokroku, ani mistryně rozkroku

jako ta aférka v tabáku, plagiát diletanta zůstává bez buňky štěstí po boku

když jí fandíš nad červánkovým ránem kódy se siluetami

ona fandí maximálně ódy ale ódy molekulami s omrzlinami

ani jeden měsíc nemáš zájem excelovat bez rizika

to není stížnost jenom Dia, poučka bez ponaučení, v praxi jaksi fyzika bez fyzika

tahle čínská nudle reaguje na mě až moc zrudle

její čína nešmakuje, neděkuje, štěká tu, ticho pudle

:-)

Máš svět ráda, to se pozná

realita není hrozná

stojíš nebo padáš

hrozně vzdycháš nebo dumáš

štěstí sháníš kus endorfinu tumáš

:-)

sexy machinace tří tlouštíků FAT BOYS co byli zaměření na Sex Machine z legrace, dej si Mia tu jejich čest a slávu:

http://www.youtube.com/watch?v=hsyA97BgK98

LP je long play comedy Big and Beautiful...

Karla Erbová: „Vincent“

***

Nevěděl jsem

že může být tak snadné

dát sbohem

V noční tmě před domem

stály kočáry

Společnost odjížděla

Pak vyšla ona se svým mužem

Vstoupili do kočáru

a vrhli se na svá ústa

jako dva supi

I přes deštěm zmáčené okno

jsem cítil

tu jejich nedočkavost

Ráno jsem z Londýna navždy odjel

***

Víceméně člověk pamatuje

kde začínal

Kde si otloukal klouby

Kde se cítil cizincem

Ale neví kam dojde

za jakou cenu

Jak dlouho bude běhat strništěm

Jak dlouho to bude drásat

Že jednou namaluje prázdné místo

kde tehdy ONA volávala:

Už je to šejdrem!

Už se nesejdeme!

Nemůžu vykládat

že je to její hrob

Jeho se neptejte

bude-li vůbec někdy moci

s tím přestat

To psáno brkem

namáčeným v povětří!

On nemá v sobě té něhy a síly

aby si poručil

***

Brzy jsem nechal domy za zády

Ať si otírají popraskané stěny

o kůži jiného

Došel jsem na osiřelé prostranství

Stál tam vyzáblý starý kůň

strhaný životem a dřinou

Vzadu u chatrče ležela koňská kostra

jakási lebka a lidské haraburdí

Proč má zvíře trpět více než my?

Nemůže za to že nám chybí štěstí

a že se tedy každým krokem mstíme

Nemůže za to že se honíme za tím

co teprv ráno vymyslíme

a že v nás vykřikuje opilec:

Život je jenom odrbaná fangle

a sahá od zrození ke smrti

Ale to už ty sám milý Theo víš:

Toto je obraz který nelze poslat

na žádnou výstavu

***

Bylo v tom několik hrůz!

Osiřelí muži a ženy

zavření v chudobinci

vydáni ústrkům a posměchu druhých

A – co je horší – vnímající

jak jimi kdekdo pohrdá

Jak jsou jim na obtíž

Jak všude překážejí

Ne hlad Ne špína Ale právě toto

jim zbytek života činí peklem

Nemyslím že se modlí s láskou

Vždyť ani ON už na ně nemá čas

anebo zapomněl

Ostatně je to starý muž

***

Černí havrani letěli nad Arles

Nad starodávným mostem

Nad červenými vinicemi

Bylo poledne Klasy o sebe bušily

jako tympány

Myslím že bez toho kraje zemřu

a přesto!

Jak mne v zimě vzrušovala

jízda vlakem právě sem!

Jak napjatě jsem číhal

zdali už je to Japonsko!

***

Teď když jsem tady viděl moře

s Afrikou

která není daleko

(za horkých nocí ji slyším

šmátrat po střechách)

nějak líp rozumím životu

Jsem tu pouze několik měsíců

ale prožil jsem skoro celý věk

Byl bych snad v Paříži

za jedinou hodinu

udělal kresbu lodi?

Ty vlny tam venku jsou ovšem

úplné drápy

Loď je v nich chycená

to člověk přímo cítí

Zvláště ten který se už ocitl

někdy na jejím místě

***

Můj bože jaký to tady

ubohoučký kraj!

Tady i svatí chodí v zimě bosi!

Obrazy musíš té lakotné zemi servat

A pocit úzkosti

Zvlášť když vane Mistrál

Štětec mi skoro padá z ruky

Oči mám pořád plné výčitek

a vůně tymiánu

Však přijme-li tě ta zem za přítele

je to navždycky

Zarosteš v její pelyňky a jizvy

Už ti nedovolí odejít

po dobrém ani po zlém

Tady jsem pochopil

že se lze obejít bez Pána Boha

ale nikoli bez toho

co je větší než já

***

Dělám řemeslo což je špinavé

a nesnadné

Mohl jsem prodávat cucky mraků

drátovat škrpály anebo vytloukat krčmy

Ale jelikož jsem tím čím jsem

pracuji s očekáváním

že jednou budu dělat obrazy

s pugétem svěžesti a mládí

když už mé vlastní

je jednou z mnoha věcí

které jsem poztrácel

***

Bojím se přijet do Paříže

kvůli těm očím

Očím drožkářských kobyl

lehkých holek a básníků

Tolik smutku se nevejde ani

do nejhlubší noci

A já bych to maloval Já se znám

Já bych to nosil zaseknuté

až po topůrko

Já bych to maloval

i mezi piniemi jihu

i mezi olivovníky bych to maloval

Umění! Až je z něj někdy ouvej!

Snad tu vybublává

z nějakého pramene

kalné a možná otrávené Rodí se?

Přichází?

Proč zrovna k tomu

a ne k onomu?

A zda nám pomáhá žít

to už vůbec nevím

Nezbývá než to nějak obelstít

***

V takovém deštivém dni jako dnes

sesednout kolem kamen –

cítil bych se

skoro jako doma

navzdory tomu

že žádný domov vlastně ani nemám

a že jsem ochoten to pokládat

za zlostnou pomstu

V těch dnech se ve mně

probudila barva

Ach je to zázrak! Umí kousat!

Hnětu ji v prstech Také pod kůží

Chodím s ní spát

A jsem i šťasten když se probouzí

nervózní pohyb mravenců

mezi travinami

Ano jsem nevědomec Ale musím

Snad se to podobá vyšívané básni

***

Ano říkal´s mi Theo několikrát

že člověk nemůže žít podle hlasu srdce

vždyť by se zničil!

Měl´s jako vždy pravdu

Já s tebou přesto nesouhlasím

Podle jakého lineálu máme tedy žít?

Podle slávy? Peněz? Podle rozumu?

Ten nás snad nikdy neošálil?

Cožpak nás nezajímá

ani vlastní život?

Smutek? A starý hněv?

Cožpak se neděsíme myšlenky

že po nás nezůstane nic?

A proč jsou lidé tolik smutní?

Vypalují své tvrze

Ozvěny

Hadí hnízda

Hledají podoby ačkoli se jich děsí

A naleznou papírky s cizím písmem

které už nikdo nedovede číst

***

Dnes jsem odeslal na vaši adresu

hnízda drozdů kosů žluv a pěnkav

Chybí v nich pískot Odpusťte

Nelze ho posílat Je tak křehký

že by jím málem obehnali město

Stydím se Je to svatokrádež

Z něčeho ale musím žít

Obrazy nikdo nechce

Ale kdybys mi milý Theo poslal

trošinku peněz Měl bych na barvy

a na vlak

Kdybys mi rovněž mohl poslat

kousínek srdce

Kdybys utišil v sobě

to hrdé

a nechal promlouvat ušlechtilému

Ať už chceš nebo ne jsme bratři

Kodrcáme se oba na tomtéž moři

Radujeme se když se vlny zklidní

a zahlédneme bárku toho druhého

na dosah

Ovšemže nás to připoutává

Těsněji

než bychom si ve svém utrpení přáli

***

A tak jsem té ženě řekl:

Až vám bude lépe

přijďte ke mně

udělám co mohu

Mohl jsem jednat jinak –

Jak bych však mohl dále žít

nemít té odvahy

necouvnout před lidskou bídou?

Zač bych můj Pane stál?

A tak jsem pro to její dítě

donesl kolébku od vetešníka

a nabídl jí přístřeší

Přátelé už se odvrátili

Asi se bojí že ten stín

přikryje rovněž jejich čest

Ona se odmítá se mnou stýkat

Bloudím v tom Snažím se proniknout

do hlubin umění i bytí

ačkoli je to skoro totéž

Míval jsem často vlídný pocit

že už mne drží za ruku

Přesto neumím nic

A nechápu proč

by mne za to měli ještě

zaživa oženit

***

Nevím zda si vzpomeneš

že nalevo od Noční hlídky

v amsterodamském muzeu

je obraz od Franze Halse

Asi dvacet důstojníků v celých

postavách

Úplně vlevo vedle rámu

muž malovaný v šedé

Jaký to koncert!

Oranžová modrá a bílá –

tehdejší národní barvy –

Ten obraz jiskří!

A je to uděláno jednou jedinou barvou!

Zůstal jsem přikovaný na místě:

Na to nedosáhnu!

Potom celou noc chodil ulicemi

myslel na svou paletu

zpytoval vlastní obrazy

své srdce a své svědomí

***

Toho malíře budoucnosti

si neumím představit

že by žil v ubohých hospodách

pracoval s mnoha falešnými zuby

a chodil do bordelů zuávů

jako já

Dobrotivý tatík Corot

říkal několik dní před smrtí:

Dnes v noci jsem viděl ve snu krajiny

s úplně růžovým nebem –

Řekl bych tedy že jsou věci

které člověk do budoucna vycítí

a které opravdu přijdou

Ale já

– pokud jde o můj prostý život –

se toho trochu bojím

***

Já bych si zoufal

kdyby mé postavy byly dobré

akademicky korektní

Bylo jim tleskáno

Byly kopírovány

Dávány za příklad

To bych snad ani nemohl vyjít

na ulici!

Je nutno malovat tak jak cítíš

Nikoli jak to vypadá

Jsi malíř Nejsi fotograf!

Říkají: Je to lež!

Naše peněženky to vidí docela jinak!

Souhlasím Avšak pravdivější

nežli doslovná pravda

***

Ach portrét! Minové pole člověka!

Portrét s myšlenkou Snad i s duší

Každý se bojí

že jej malíř vysvlékne

že je to svatokrádež

Avšak štětec se láskyplně blíží

jako by to byl smyčec na houslích

Slyším ty barvy hrát

Bývá v tom i kus štěstí

Rovněž mne úplně pohltila

nekonečná rozlehlost lánů

a příkrost vymýcené obdělávané půdy

pod něžným nebem

Jsem ponořen

ve skoro klidné náladě

ve stavu který potřebuji

abych to namaloval

To je má práce Nasazuji při ní

denně život

Můj rozum

vzal už napůl za své

S pozdravem a s přáním… iris…